Průvodkyně Radana vypráví o tom, jak cestuje a jaká rada na cestu je…
Průvodcovala jsem v Irsku a zájezd to byl skvělý. Až závěr se mírně zdramatizoval, a to, když jedna dáma cestou na letiště prorokovala poruchu autobusu. Úplně přesně popsala, co se stane. A stalo se. Je to snad vědma?!
Je to deset let, kdy jsem se vydala s kamarádkou na Madeiru. A zrovna tak dlouho nesnáším jízdu podle navigace… Tehdy jsme měly zajištěné ubytování na kopci – ostatně jak jinak, když Madeira je vlastně kopec. Půjčily jsme si auto a já řídila. Do strmého svahu, kam mě ženský hlas z krabičky navigoval. Hned mi to bylo divné, ale když říká… Jenže v tom jsme začaly fakt prudce stoupat, auto se stavělo na zadní a už bylo nad italské slunce jasné, že tudy cesta nevede. Bohužel nevedla ani zpátky…
Každý z mé skupiny cestovatelů ví, jak probíhá odbavení na letišti, konkrétně co se na palubu nesmí vzít. I přesto sem tam někdo o něco přijde, taková už jsou pravidla. Ale co mi nedávno předvedl pan Konipásek, to byl husarský kousek!
Přiletěla jsem se svou skupinou do Kodaně a čekali jsme na kufry. Každý už ten svůj měl, až na pana Poštolku. Tak jsme čekali dál, ale na pásu už nějakou chvíli jezdilo jediné zavazadlo, a to černý kufr. Opatrně jsem se pana Poštolky zeptala, jestli to vážně není jeho, ale s jistotou odpověděl, že sice měl přesně takový, ale s modrou rukojetí. Takže náš zájezd To nejlepší z Kodaně vypadalo hned zkraje na pěkný malér.
V Benátkách dopřávám svým cestovatelům plavbu po kanálu Grande, aby si prohlédli ty nádherné paláce, kolem kterých gondola proplouvá. Odpoledne bývají u pokladen dlouhé fronty, a tak jsme si i tentokrát koupili lístky hned ráno. Jedná se o kus modrého papírku, který platí kamkoliv, ale naši trasu jsem svým lidem ukázala, včetně čísla loďě. Jenže to jsem netušila, že mám ve skupině panikářku...
Dnešní historka je zase z letiště. Před odletem do Černé Hory jsem se s mou skupinou sešla v odletové hale, ale naše odbavovací přepážka ještě nebyla otevřená. Usadili jsme se tedy do křesílek a společně čekali. Postupně jsme se taky střídali ve vzájemném hlídání si kufrů, když si někdo potřeboval odskočit. Až si jedna paní dala hlídat kufr a současně s ním odešla...
Letěla jsem průvodcovat zájezd na Island, ale tenhle zážitek jsme si vezli z Prahy. Sraz se skupinou byl ve 4 ráno na letišti, kde tou dobou ještě nikdo nebyl, kromě nás a jediné otevřené přepážky, u které jsme si stoupli do fronty. Když přišla na řadu paní Patočková, všimnu si, že je u pultu nějak podezřele dlouho. Tam je nějaký problém, říkám si a vydávám se za ní. Ukázalo se, že nemá občanku, jen kopii, kterou si doma pro jistotu dělala...
Byla jsem kdysi s cestovkou v Egyptě a to ne jako průvodkyně. Před odletem domů jsme měli informaci, že transfer na letiště bude připraven na zítřejší osmou večerní. A tak jsem si zatím nebalila, času dost. Jenže ouha, v noci někdo buší na dveře a volá, že odlétáme...
Kdysi jsem byla s přítelem na Floridě. V průběhu dní jsem zatoužila vyrazit po nákupech, ale abychom si oba přišli na své, přá si na oplátku, abych já s ním navštívila zápas NHL v Tampě. Zdálo se to jako snadný úkol, dvě hodiny tam nějak odsedím... Stačilo by skutečně jen sedět a mohlo být všechno jinak!
Coby průvodkyně jsem kdysi vzala svou skupinu Čechů na prohlídku solných dolů v polské Wieliczce. Setkali jsme se tam s jinou partou, byl to takový národnostní mix. Brzy jsme tak zjistili, jak to může dopadnout, když Mexičany přivedete k soli...